Kam odchazí duše sebevraha - článek

Téma odchodu duše po sebevraždě je velmi citlivé, ale stále více lidí ho potřebuje otevřít, ať už kvůli ztrátě někoho blízkého, nebo kvůli vlastním vnitřním otázkám.

Článek, který najdeš níže, vyšel v časopise Záhady života v únoru roku 2014 (str. 50–52) a vznikl formou rozhovoru se mnou ( tehdy Svejkovskou) na téma, které znám velmi osobně.

Věnuje se tomu, kam odchází duše po sebevraždě, a proč je důležité přistupovat k těmto situacím s hlubokým respektem, pochopením a vnímavostí.

Pokud se tě toto téma dotýká a hledáš odpovědi nebo úlevu, nabízím prostor pro zpracování ztráty i prověření, kde se duše tvého blízkého nyní nachází.
Společně můžeme projít touto cestou směrem ke klidu a přijetí.

Zdroj článku : Záhady života 02 / 2014 str. 50 – 52

"Duše sebevraha často roky i celá desetiletí po smrti bloudí mezi světy a hledá způsob jak získat odpuštění…"

Jen těžce se mi hledají slova, jak uvést smutnou, tabuizovanou, ale nesporně důležitou tématiku tohoto článku. Ačkoliv zřejmě bude mezi čtenáři hodně těch, kteří se s problematikou sebevražd ve svém životě ještě nesetkali, osobně se domnívám, že nás, kteří to mají naopak, bude mnohem více, než bychom mohli tušit. Pevně věřím, že informace, které se vám pokusím zprostředkovat od několika mnou vybraných lidí, vám pomohou alespoň zčásti nahlédnout do oblasti, o níž se příliš nemluví. Minulost nezměníme. Můžeme však najít způsob, jak svému milovanému pomoci na cestě za Světlem. Jak se dozvíte, nemá to totiž vůbec snadné. Ale nepředbíhejme…

Z historie víme, že lidé, kteří si dobrovolně sáhli na vlastní život, byli po celá dlouhá staletí pohřbíváni podél hřbitovních zdí. Podle věřících totiž tito »velcí hříšníci« neměli právo spočinout na posledním odpočinku hned vedle nich. Samovrazi byli považováni za zatracence, jejichž duše nemůže dojít klidu ani po smrti. A přiznejme si, že je za jisté zatracence považuje i dnešní společnost, i když ne z přímého duchovního pohledu. Obecně se mluví o »psychické slabosti« a neschopnosti čelit emočnímu zkratu a pocitu beznaděje. O některých sebevraždách, které mají odstrašující charakter, se sice občas dozvídáme z tisku, jinak je ale tato problematika společností zcela opovrhována a do hloubky se jí většinou zabývají jen pozůstalí. Kromě trápení, obrovské bolesti, bezmoci, výčitek a slz je však často zaplavuje i vina hořkých otázek: Co se stalo s tou mou milovanou duší? Co asi teď prožívá? Došla klidu? Je opravdu navždy zatracena? Mohu pro ni něco udělat?

Vyslechla jsem si několik různých, mnohdy vzájemně se prolínajících názorů, odvozených z praxe. Kde tedy začít? Vydejme se nyní za Renatou Svejkovskou, regresní terapeutkou, která se už léta zabývá odvodem zbloudilých i zatracených duší. Ona sama vnímá v poslední době velkou změnu v tom, že už se pozůstalí začínají stále častěji nahlas ptát, co konkrétně se stalo s jejich blízkými po smrti, a není jim lhostejné, že cítí jejich přítomnost ve svých domovech. Na tuto mladou ženu jsem dostala velmi pozitivní hodnocení od jedné z našich čtenářek, a tak mě zajímalo, jak paní Renata vnímá život po životě ze svého pohledu.

Co vás přimělo k tomu, abyste se zabývala právě problematikou sebevražd, přivtělených duší atp.?

Náhoda to není, i já mám bohužel tuto smutnou zkušenost v rodině. V roce 2003 rozeslal můj bratr dopisy na rozloučenou, a poté se rozhodl ukončit svůj život, protože mu to přišlo jako nejlepší možné řešení. V té době už jsem se zabývala komunikací se zesnulými, a můj bratr to věděl. Proto mě ve svém v dopisu požádal, abych se s ním po jeho smrti spojila a dohlédla na to, že dojde tam, kam má. Psal o tom, že se moc těší na našeho otce, který ho už zcela jistě na druhém břehu trpělivě očekává.

Podařilo se vám s ním spojit?

Ano, ale tehdy jsem ještě neměla ani tušení, jak to funguje, a můj bráška to po své smrti rozhodně neměl jednoduché, i když v to zřejmě doufal. Měla jsem tehdy málo zkušeností a myslela si, že pokud dokážu s jeho duší navázat komunikaci, pak je všechno v pořádku. Že je to důkaz, že našel svůj klid. Jak jsem se mýlila! Zvláštní bylo, že mě bratr v našich rozhovorech nikdy nežádal o pomoc, i když ji tak zoufale potřeboval. Ale možná to bylo proto, že jsem jeho »nářky« zkrátka slyšet nechtěla, protože jsem toužila věřit, že je vše v pořádku. Jeho přítomnost občas cítila i maminka nebo má sestřenice. Ani ony ale neměly pocit, že je něco »špatně«, a tuto skutečnost stejně jako já vítaly s radostí. Jenže léta utíkala a po narození mého syna (8) se začaly dít podivné věci, nad nimž jsem už nemohla dál mhouřit oči.

Jaké události máte na mysli?

Když mu bylo necelých pět let, najednou se mu během jednoho dne změnil pohled a zeptal se mě: "…víš, kde jsem měl pohřeb?" Zírala jsem na něj, než jsem se zmohla zareagovat: "Kde jsi měl pohřeb?" A syn odpověděl: "V Ústí nad Labem." Bylo to hodně divné, protože právě v Ústí jsme se loučili s mým bratrem. Mireček ještě nebyl na světě a mého bratra nikdy nepoznal, neměl důvod říkat něco takového. Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem se ho za nějakou dobu zeptala znovu. "Kde jsi měl pohřeb?" Syn se na mě nechápavě podíval, přemýšlel, a aby mě uspokojil néjakou odpovědí, tápavě s dětskou nevinností řekl: "V hrobě?" Na to, že jsme se spolu už jednou na toto téma bavili, si nepamatoval. Další zvláštnost nastala v nemocnici, když jsem ho doprovázela na sonografické vyšetření.

Co se stalo?

Synovi se zase zastřel pohled, ukázat rukou a řekl: "Tady to znám, tady už jsem byl. Tam-tím směrem je rentgen." Měl pravdu. Až na to, že jsme spolu byli v nemocnici poprvé, takže to vědět nemohl. Prohlížela jsem si jeho výraz ve tváři a měla neodbytný pocit, že je najednou někým úpině jiným. Nechtěla jsem to nechat jen tak, a tak jsem vyzvídala, kdy na tom rentgenu byl. Odvětil: "Když jsem se narodil a měl zlomenou klíční kost." Nedávalo mi to smysl, ale nechtěla jsem to hodit za hlavu. Měla jsem z toho hodně zvláštní pocit. Šla jsem za mámou a ptala se jí, jestli neměl můj bratr po porodu zlomenou klíční kost. Ta mi potvrdila, že ano. Začalo mi docházet, že je všechno jinak, než jsem si myslela. Můj bratr neodešel do Světla, ale po mnoha letech strádání ke mně občas promlouval prostřednictvím mého syna. Bylo to volání o pomoc.

V té době už jste chodila na kurzy hlubinné abreaktivní psychoterapie u Ing. Andreje Dragomireckého, takže jste věděla, co se dá v takovém případě dělat.

To máte pravdu. Díky němu jsem se dozvěděla, jak mohu bratrovi pomoci, což se nakonec povedlo. Ale do té doby se bratr dlouhá léta zdržoval v blízkosti mé rodiny a prožíval paniku z toho, že je to úpině jiné, než si představoval. Jako by nikam nepatřil. Žádné láskyplné setkání se zesnulým otcem se nekonalo, i když si to tolik přál. Problém sebevrahů je následující: jejich psychika je oslabena natolik, že nechápou, co mají po smrti dělat, kam mají jít. Prožívají neskonalé utrpení, mnohem větší, než si jen dokážeme představit.

Co se tedy podle vás děje s duší sebevraha, když ukončí svůj život?

Křesťané obvykle mluví o tom, že se jeho duše dostává do pekla. Jenže to není peklo v tom tradičním smyslu. Ve skutečnosti je to peklo, které tvoří jeho mysl. Znovu a znovu vidí a hlavně prožívá ze všech možných úhlů všechny situace, které ho přiměly k sebevraždě, vnímá psychickou bolest i další emoce lidí, kterým svým činem ublížil. A není mu pomoci, dokud mu není odpuštěno. To je také důvod, proč tak často navštěvuje své blizké a žádá je o odpuštění. Ti ho ale neslyší a odpustit mu ze srdce mnozí z nich ani nedokážou. Pokud se odpuštění nedočká, neskutečně trpí a bloudí se svou bolestí dál mezi živými. Svým blizkým, které měli rádi, obvykle nijak ubližit nechtějí, ale časem hledají zdroj nějaké dostupné energie, což obvykle bývá oslabená aura jiných lidí. Odčerpávají jim energii, a pokud jsou i oni psychicky oslabeni a duše se cítí sama, může jim našeptávat, aby také skončili se svým životem.

Proč?

Má to jediný důvod – tyto duše touží po společnosti, nechtějí už své břemeno nést samy. Ve své praxi se setkávám i s dušemi sebevrahů, které zde bloudí i stovky pozemských let, aniž by pochopily, že se jim přímá cesta do Světla otevře jen skrze odpuštění a určité pochopení situace. Často jim ani nedojde, že jsou po smrti. Duše si neuvědomuje ubíhající čas, vnímá jen své trauma, z něhož nemůže nalézt cestu. Žijí životem těch, na které energeticky působí. Je to ale případ od případu jiné. Mnoho potenciálních sebevrahů bývá před svým činem pod manipulativním vlivem právě těchto zbloudilých duší. Duše sebevrahů se zdržují i v blízkosti úseků častých autonehod a našeptávají řidičům, aby si trochu zariskovali a šlápli na plyn. Ony samy ale neví, co činí. Netuší, že nám tím ubližují.

Už se vám něco obdobného stalo?

V roce 2011 jsem i já cítila, že se se mnou něco podivného děje. Když jsem byla sama, mívala jsem návaly pláče, upadala do depresí, smutku a beznaděje bez viditelného důvodu. Byla jsem si vědoma, že mnohé myšlenky a emoce, které jsem prožívala, nebyly moje. Strašlivě mé to energeticky vyčerpávalo a stahovalo na dno. Zavolala jsem tedy své kolegyni, aby se na mě podívala, protože jsem s tím už nedokázala sama bojovat. Mé podezření se potvrdilo. Měla jsem u sebe duši sebevraha, který neunesl svou těžkou životní situaci. Byl to smutný příběh mladého muže, který nezvládl svou finanční situaci – měl velké dluhy na alimentech, neměl kde bydlet, necítil žádnou lásku, jen psychickou bolest. A tak mě skrze své depresívní myšlenky vedlk tomu, abych to co on udělala také, protože se cítil velmi osamělý. Má kamarádka ho podle tradičního způsobu odvádění duší (HAP), které užívá, odvedla. do Světla. Mně se neskutečně ulevilo, deprese zmizely a už se znovu neobjevily. Od té doby vím, jak těžké je žít s přivtělenou duší sebevraha. I tuhle zkušenost jsem měla z nějakého důvodu získat. Myslim si však, a regresní terapie mi to potvrdily, že většina z nás už v některém ze svých minulých životů sebevraždu spáchala. My všichni víme, jak těžké je najít cestu zpět do Světla, pokud je naše vědomí zcela zastřené.

Vraťme se k vašemu bratrovi. Naznačovala jste, že jste s ním kromě odvedení do Světla »pracovala« ještě jinak.

I s dušemi, které již nemají své fyzické tělo, lze zpracovat jejich problém hlubinnou abkreativní psychoterapií (HAP). Bylo nutné zjistit, kolik sebevražd už má můj bratr v rámci dávných inkarnací za sebou a co všechno ještě nepochopil. HAP je skvělý způsob, jak mu v tom pomoci, aby se při příštím zrození neopakoval v krizové situaci stejný vzorec. Aby pochopil, že to nebylo správné a že vždy existují i jiná řešení. Také jsem chtěla vědět, zda měl u sebe v okamžiku smrti přivtělené duše, což se nakonec potvrdilo. To byla spíše informace pro mě. S bratrem jsme zjistili, že se jednalo už o jeho třetí sebevraždu. Proto jsme se společně vrátili do všech těchto životů, aby dané situace zpracoval, abyje pochopil, aby, až se znovu narodí,si znovu nesáhnul na život. Sebevrazi si myslí, že smrtí pro ně všechno skončí. Jenže je to naopak. Všechno tím začíná, a v jejich případě to není nijak příjemné. Z tohoto důvodu je zřejmé, že je nutností zpracovat s duší sebevraha jeho trauma i bolest, aby jeho duše došla k pochopení. Až teprve poté je správné odvést ji do Světla.

Váš bratr je nyní konečně ve Světle. Co jej podle vás čeká dál?

Duše sebevrahů se často v nové inkarnaci vrací do stejného rodu. Můj bratr je nyní v tzv. čekárně, připravuje se na novou inkarnaci a chodí mi informace, že se k nám vrátí v podobě dítěte mé dcery. Duše ale většinou po narození všechno zapomenou a zkouškám, ve kterých neuspěly, budou čelit znovu. Tím, že jsem s bratrem prošla jeho minulé životy, v nichž volil sebevraždu, se ale velmi pravděpodobně v příštím životě této chyby vyvaruje. Ovšem nějaká obdobná zkouška určitě přijde. Kdyby v ní neuspěl, je dost možné, že by se v příští inkarnaci narodil s nějakou genetickou vadou, která by mu znemožnila sebevraždu spáchat znovu. Učilo by ho to vážit si zdraví a života.

Co byste poradila rodinám sebevrahů ze svého pohledu?

Jak už jsem řekla, nejdůležitější je upřímné odpuštění, které půjde až z hloubky vašeho srdce. Nezapomínejme však, že odpustit je třeba nejen jemu, ale i sobě. To často bývá to nejtěžší. Také můžete od srdce napsat společnou modlitbu, kterou několikrát za sebou přečtete v kruhu rodinném. Slova, která jsou spojena se srdcem a vírou, mají obrovskou sílu. Mohou vašemu milovanému ukázat cestu do Světla a zbavit ho okamžitě utrpení. Pokud se však toto nedaří, je jasné, že bude trauma duše hlubší a musí se pečlivé zpracovat… V tomto případě je rozumné, abyste navštívili někoho zkušeného, kdo vám s touto obtížnou životní situací pomůže. Kdo je schopen se na vašeho milovaného napojit a zjistit, co ho trápí a kde se právě nachází. Vybírejte ale dobře, na koho se s touto záležitostí obrátíte. V naší zemi bohužel existuje i mnoho podvodníků, kteří využívají bolesti druhých jen pro vlastní obohacení. Od nich se váš milovaný žádné pomoci nedočká.

Je nějaká možnost, jak poznat, že byla pomoc úspěšná?

Duše se s námi může spojit i ve snech. Není důležitý děj, ale náš pocit, který sen doprovází. Z tohoto setkání (ve snu) cítíme, v jakém stavu se duše našeho milovaného nachází, a podle toho můžeme usoudit, zda se cítí uvolněná, šťastná a bez traumatu. A i když si nepamatujeme, o čem jsme se svým blízkým hovořili, někde tam uvnitř zkrátka víme, zda už je jim dobře. Po odvedení do Světla nastává určitá úleva, kterou si sice nedokážeme vysvětlit, ale vnímáme ji jako důležitou pozitivní změnu.